od Jaroslava Vachová - 0 Komentáře

Znamení, že jste možná trochu v obláčcích

Když se řekne „být trochu vysoko“, většina z nás si představí veselé chvíle, které mohou být způsobené různými věcmi – od skleničky vína až po zabroušení do oblíbeného seriálu. Ale opravdový pocit "vysokosti" může být pro každého trochu jiný. V tomto článku se ponoříme do symptomů, které mohou naznačovat, že jste – řekněme – někde mezi zemí a oblaky.

Pocit euforie a nadšení

Klasickým znakem, že se můžeme nacházet v lehce rozpoloženém stavu, je pocit euforie. Ten takové chvíle provází velice často. Najednou se zdá, že všechno je lehčí, veselší a zábavnější. Moje Eliška mi vždycky říká, že když jsem „trochu nahoře“, směju se i tomu, co normálně přehlédnu nebo co mi přijde dost obyčejné. V tom stavu je najednou i mytí nádobí zábavným úkolem.

Také se stává, že se mi rozjede fantazie. Jak Eliška, tak Samuela si pak vychutnávají vymyšlené příběhy o dobrodružství našich domácích zvířátek udávajících tón celého večera. Samozřejmě, že pak večerní rituál ukládání do postele trvá o půl hodiny déle kvůli pohádkám o kočce, která je tajnou agentkou. Ani nevím, odkud se mi to v takových chvílích bere.

Smích bez příčiny a řehtání

Jestli je něco, co se nezadržitelně k mé vysokosti klene, tak je to smích. Malichernosti, které mi denně lezou na nervy, najednou působí hrozně vtipně. Dokáže mě rozesmát i Eliščin výraz, když přijde ze školy a povídá mi o tom, jak jí spolužák ukradl tužku – samozřejmě to není smíšné, ale v 'mém stavu' se neubráním. A jednou? Samuela si hrála s kamarádkou a já jsem si na chvíli sedla na gauč, nevinně chtěla jsem se jen trochu odpočinout, no a než jsem se nadála, z chichotawé dvou holčiček byla rozesmátá trojice. Dost bývalo, abych se jenom trošku ‘vznášela’, jak mi obě děti říkají, a smích byl na světě.

Změna vnímání času a prostoru

Jednou z nejzajímavějších věcí, která se mi stává, když jsem 'vysoko', je změna vnímání času. Věci kolem mě buď ztratí tempo, nebo naopak utečou rychleji, než stačím mrknout. Jenže většinou to bývá to první. Eliška si stěžuje, že když jí povídám o hpzny naší dovolené u babičky, vykládám to tak pomalu a s tolika detaily, jako bych chtěla, aby to trvalo věčnost. A Samuela? Ta zase říká, že když čeká, až konečně řeknu, že může jít na počítač, čeká snad 'sto let'. Je to prostě divný pocit toho, jak se sekundy zdají někdy roztahovat do nekonečna.

Změny v chování a rozhodování

Když jsem v tomto lahodném stavu, i mé rozhodování dostává na frak. Obyčejně, když jsem úplně při zdravém rozumu, nenechám děti jíst sladkosti před večeří. Ale jakmile se dostanu do toho 'vznášejícího se' času, nejenže jim dovolím otevřít krabici s cukrovím, ale ještě se přidám. A jelikož se v těch chvílích neskutečně rozněžním, obvykle skončím tím, že jim umožním zůstat vzhůru o něco delší, aby jsme si spolu ještě mohli užít chvíle plné smíchu a radosti. Ačkoli vím, že na to druhý den trochu doplatíme, v těch okamžicích to není moje hlavní starost. Hledám hlavně to, abychom si všichni užili každou společně strávenou minutu.

Zhoršené soustředění a paměť

Už samotné mateřství přináší jistou dávku zapomnětlivosti – můj mozek je přeplněný rozvrhama, dětskými potřebami a vším možným, co musím stihnout. Ale když jsem trochu 'nad zemí', tohle se znásobí. Najednou si vzpomenu, že jsem měla Elišku vyzvednout z kroužku až v momentě, kdy zazvoní telefon. Nebo se chystám do obchodu s nákupním seznamem, který nakonec zůstane ležet zapomenutý na kuchyňské lince. Přitom v běžném životě jsem člověk s výbornou pamětí a u organizování věcí si vedu docela dobře. Ale některé dny jsou prostě takové... 'zahalené'.

Zvýšená chuť k jídlu

Následuje další neodolatelný efekt – zvýšená chuť k jídlu. Má-li někdo recept na to, jak odolat sladkým, slaným nebo jakýmkoli jiným 'popotahovačkám', až jsem 'vysoko', budu vděčná za každou radu. Když ten pocit přijde, je to jako sirení volání mých oblíbených snacksů přímo z kuchyňské skříňky. A jakmile odpovím tomuto volání, už není cesty zpět. Eliška s Samuelou už si zvykly, že k večeru bývá maminka občas 'chladničkový pirát' a společně pak zaplavujeme obývák miskami plnými různých dobrot. Přestože jsem odvážná, někdy si pak říkám, že to možná byla trochu přestřelka. Ale co, život je krátký, tak proč si ho sem tam netrochu osladit, že?

Potřeba sdílet myšlenky a pocity

Ve vysokých vlnách emočního nadhozu najdu také nezahlazitelou potřebu být sdílnější než obvykle. Vše, na co si jen vzpomenu, ráda rozvedu do nejmenších detailů. Eliška to popisuje jako 'maminčin čas vyprávění', protože jakmile začnu, nechci přestat. Samuela si zase užívá 'maminčiny extra objímáčky', protože najednou mám chuť objímat celý svět. A tak mě mohou okolní najít třeba jak na veřejnosti v obchodě s náručí ovoce povídám hotentoty prodavačce o naší poslední rodinné dobrodružné výpravě do lesa. Nic není tak vážné, aby se nedalo rozptýlit dobrým slovem.

Když už to přeženete a jak to ustát

Ale i ta nejveselejší 'výška' má své meze. Někdy si ten 'let' trochu přehlasujeme a musíme hledat způsoby, jak se opět nohama dostat zpět na zem. Když pocítím, že to bylo snad až příliš, to pak pomáhají maličkosti jakou je hluboké dýchání nebo klidná procházka na čerstvém vzduchu. Eliška a Samuela jsou už staré matadory a vědí, že maminka potřebuje chvilku klidu, a tak mi většinou dopřejí dobu na 'zpomaleni'. Když pak všechno projde, ráda se s nimi pohraji her na zklidnění. Ale jedno je jisté – i když odletím výš než obvykle, vždy nakonec přistanu s nohama pevně na zemi. A to díky rodině.

Takže, ať už jste 'vysoko' kvůli životní radosti nebo kvůli nějaké občasné, ale vždy umírněné, rozpustilosti, pamatujte, že je důležité znát své meze a užívat si pobyt nad oblakami s rozumem v hlavě. A samozřejmě, že klidně můžete počkat až děti usnou – já jsem se tedy sice několikrát přistihla u toho, že 'vysoko' letím už i dlouho předtím, ale kdo by házel kámen, viďte. Každopádně si užijte ten pocit svobody a netrapte se tím. Vždyť všichni potřebujeme občas odlehčit a vzít život s menším nadhledem!

A když už k tomu všemu přidám zajímavý fakt pro těch, kteří se v obláčcích nacházejí jen výjimečně – můžete se uklidnit tím, že i vědci potvrzují, že občasná 'hlava v oblacích' je přirozeným jevem a může dokonce přispět k vaší kreativitě a schopnosti řešit problémy z jiných perspektiv. Tak co, není to parádní výmluva pro další malý 'výlet'?

Ať už tak či onak, berte život s lehkostí!

Na závěr bych ráda podotkla, že život je příliš krátký na to, abychom ho neustále brali vážně. Občasné 'vysoké' momenty nám ukazují, že malé šílenství nikoho nezabije. Ačkoliv, samozřejmě, všechno s mírou. Tyto chvíle jsou pro mě i pro moje děti způsobem, jak si užít vzájemnou přítomnost bez starostí všedních dní. Můj partnerský blog o máminách (ano, blog! Vždyť jsem přeci bloggerka, i když nemluvím o svém příjmení) je plný příběhů, kdy jsem si 'výšku' užila a kdy vše skončilo smíchem a šťastnými vzpomínkami.

My, ženy, občas potřebujeme únik z reality, ať už si dáme tu sklenku vína nebo se ponoříme do kreativní práce, která nás odvede do fantazijního světa. A než se podíváme kolem, zjistíme, že právě tam, vysoko nad vším, najdeme klid a prostor pro naše myšlenky a sny. Takže, nebojte se trochu 'vzl